Pocit bezpečí: Klíč pro autismus¶

Monokyklo - Soluň, Řecko
Napsala Eva Parlani

Začátek¶

Tým Monokyklo představil v Soluni metody Funkčního žonglování s primárním cílem zpřístupnit cirkusová umění lidem s postižením. Tým tvořili lektoři s praxí v cirkusových uměních a se specifickým školením v oblasti Funkčního žonglování, které získali účastí na mezinárodních seminářích a kurzech pro lektory.

Projekt s názvem „Koule v pohybu“ byl navržen jako integrovaná intervence v různých Denních stacionářích pro osoby s postižením (DDC) v Soluni. Jeho cílem bylo nabídnout kreativní, inkluzivní prostor pro vyjádření prostřednictvím jazyka žonglování a pohybu.

Jako lektorka s praxí v cirkusových workshopech a po absolvování školení v Soluni, Budapešti a Miláně jsem do projektu vstoupila s hlubokou touhou zpřístupnit cirkusová umění všem – bez vyloučení či diskriminace. Jako vedoucí týmu jsem se zaměřila na posílení skupinové dynamiky a vytvoření bezpečného, podpůrného prostředí, ve kterém mohli účastníci s jistotou a pohodlím prozkoumávat neznámou aktivitu.

Klíčovou součástí projektu bylo, že jsme navštěvovali účastníky v jejich vlastním prostředí a přivezli s sebou veškeré potřebné materiály. Tento přístup, který umožnil jednotlivcům zůstat ve známých a chráněných prostorech, se ukázal jako zásadní pro jejich rané zapojení a pohodlí s aktivitami. Bylo zřejmé, že respekt k rytmu a individualitě každého účastníka spolu s aktivní spoluprací s pedagogy na místě významně přispěly k úspěchu projektu.

Případ Nikolas¶

Mezi mnoha příběhy, které se objevily, vynikl Nikolas. Nikolas, asi desetiletý, je na spektru autismu. Má omezené verbální a expresivní schopnosti a obvykle se pohybuje prostorem pouze s podporou speciálního pedagoga. Byl obzvláště citlivý na hlasité zvuky a náhlé pohyby, což ho během našich úvodních setkání činilo opatrným a váhavým.

Během našich prvních dvou návštěv zůstal Nikolas v uctivé vzdálenosti. Nepřibližoval se k rekvizitám a přestože jsme ho oslovovali otevřeně a s péčí, nereagoval na verbální interakci. Jeho fyzická a emocionální vzdálenost zůstávala stálá.

Něco se však změnilo během třetího setkání. Nikolas poprvé vzal do ruky žonglovací míčky, navázal oční kontakt a přijal naši přítomnost. Od té chvíle se začalo vytvářet spojení. Začal nás s důvěrou vítat, pomáhat s přípravou prostoru, zkoušet nové kombinace a samostatně se vracet k rekvizitám.

Věřím, že jsme Nikolasovi mohli nabídnout prostředí bez hrozeb – prostor, kde mohl experimentovat, tvořit, zkoušet a dokonce i selhat bez strachu z odsouzení. Byl to bezpečný prostor pro sebevyjádření a objevování, kde se jeho proces mohl odehrávat jeho vlastním tempem.

Od té doby Nikolas nezmeškal jediné setkání. Pamatoval si nacvičené kombinace, s nadšením zkoušel nové a stále více projevoval samostatnost ve svém bádání. Postupem času snížil závislost na svém asistenčním učiteli a v silném okamžiku spojení s námi začal sdílet osobní informace – akt, který znamenal hlubokou důvěru.

Prostřednictvím tohoto procesu jsme byli svědky jasného zvýšení Nikolasovy sebedůvěry, komunikačních dovedností a sociální otevřenosti. Jeho cesta je jen jedním z příkladů transformační síly Funkčního žonglování, a to jak pro psychoemoční růst, tak pro fyzickou aktivaci.

Osobní reflexe¶

Tato zkušenost pro mě byla hluboce transformační – nejen profesionálně, ale i osobně. Mohla jsem aplikovat metodu, ve kterou věřím, a zároveň být svědkem toho, jak cirkus může sloužit jako nástroj pro inkluzi, posílení a komunikaci.

Denní kontakt s účastníky – jejich jedinečné reakce, jejich malá či velká vítězství – mi připomněl sílu v jednoduchosti: jednoduchost pohybu, hry, přítomnosti.

Tento proces posílil mě jako trenérku, jako facilitátorku a jako lidskou bytost. Potvrdil mou víru, že umění může být mostem – nástrojem pro přístup, spojení a solidaritu.